Jazykový koutek: španělské slovo "débil" znamená "slabý". "Muy débil" tedy není označení manžela, ale znamená to "velmi slabý", v tomto případě se pravděpodobně jedná o velmi jemně perlivou vodu.
Krásné ustálené slovní spojení je "el sexo débil", což znamená "slabší pohlaví". Tedy ženské.

Krátký výlet do Málagy zakončíme na Plaza de la Merced. Dobře známé španělské rčení "picassa - tu casa" tu platí dvojnásob. Rodný dům zřejmě nejvýznamnějšího malíře 20.století je oblíbeným cílem turistů. Pablo Picasso je sleduje zkamenělý z lavičky opodál. Rodný dům dalšího významného malažského rodáka, herce Antonia Banderase, zatím v turistických průvodcích není.

Teatro Cervantes, hlavní malažské divadlo, v probíhajícím festivalu španělského filmu.
Není bez zajímavosti, že zatímco čeští herci si vzájemně přejí "Zlom vaz!", jejich španělští kolegové se obdobně častují přáním "Mucha mierda!", tedy doslova: "Hodně sračky!"

Catedral de la Encarnación v Malaze má jednu nevýhodu - je tak veliká, že ji není možné odnikud celou vyfotit. Může za to i minimální šířka okolních uliček, která však má s blížícím se létem čím dál vetší význam pro život zdejších obyvatel.

Pevnost Alcazaba s ostatky římského amfiteátru.

Plaza de toros (aréna na býčí zápasy) je tady v téměř každé větší vesnici. Do této v Malaze se vejde více než devět tisíc diváků.

Krátký výlet do Málagy zahájíme na podzemním vlakovém nádraží Torremolinos, které trochu připomíná hlavní nádraží v Praze. Nikoli však kolejiště vlaků, nýbrž stanici metra.
V centru Málagy budeme asi za dvacet minut.

Česká lavička na Plaza Europa v centru Torremolinos.

Tato pyramida je jednou z písečných skulptur Čecha Kamila. Kamil je z Černošic, ale už v patnácti letech ho to doma přestalo bavit a vydal se do světa. Žil střídavě ve Španělsku, Belgii, Francii, Potugalsku, Maroku, v Čechách a asi i jinde. Teď je mu třicet pět a bydlí ve svém obytném autě na pláži v Torremolinos, staví sochy z písku a živí ho turisté, kteří na jeho výtvory hážou svoje eura. A taky má hospodu v Jablonci.
Trvale zde žijících Čechů už znám víc. Nedávno jsem například seděl v jednom plážovém baru a měl jsem u sebe láhev piva Staropramen, kterou jsem zakoupil v místním Carrefouru. Když ji zaregistrovala servírka Monika, řekla: "Staropramen! Es de mi país!"
"Tu eres de Républica checa?" zeptal jsem se.
"Si."
"De que ciudad?"
"De Jindřichův Hradec."
Pak se svěřila, že sem přijela před sedmi lety na dovolenou a už tu zůstala. "Už tady mám i dítě a všechno."

Toto jsou kaktusy v Parque La Paloma (Holubí park) v sousední Benalmádeně.

Po delší době se opět hlásím z pobřeží Slunce leteckým pohledem na Torremolinos, ze kterého je zřejmé, že Costa del Sol je obydlený pás pevniny mezi mořem a poměrně vysokými kopečky.
Od mého posledního příspěvku se značně změnilo obsazení našeho bytu, opustila nás Francouzka Farah a také černoušek Jean se již vrátil na svůj rodný ostrov St.Martin. Chvíli tu s námi bydlela Maďarka Renata, ale záhy odcestovala na Kanárské ostrovy, načež ji zde vystřídala její krajanka Eszter. Přechodně obývají náš apartmán Poláci Matěj a Magda a Slovák Rado, kteří ale pouze čekají, až bude zrekonstruován hotel, v němž získali práci, aby se přestěhovali do jeho pokojů pro zaměstnance.
Co se týče počasí, svití slunce.

Skoro všichni Španělé jsou katolíci, aktivními křesťany je asi třetina z nich. To, co se v ulicích Torremolinos dělo ve Svatý týden (Santa Semana), tedy od Květné neděle (Domingo Ramos) do Velikonoc (Pascua), jsem nikdy nezažil. Velkolepé průvody postav v podivných kostýmech, hrůzyplná dechová hudba, makety truhly smlouvy a metání ratolestí byly každodenním chlebem vezdejším. Střízlivá výzdoba jednoho z místních kostelíků, do nejž jsem v neděli zašel, mě proto velmi překvapila.

Ulice jsou tu lemovány pomerančovníky obsypanými šťavnatými plody. Tyto pomeranče nejsou sladké, ale dá se z nich dělat marmeláda nebo leccos jiného. Přesto je nikdo netrhá, plody visí na stromech, až přezrají a spadnou na ulici, odkud je odklidí zaměstnanci technických služeb. Před spolubydlícím Arnem jsem se tomu divil nahlas a vyslovil jsem přesvědčení, že v mé vlasti by těžko zůstaly stromy takto zeleno-oranžové. Arno se ptal proč. Moje znalost angličtiny nestačila na uspokojivou odpověď.

Toto je promenáda, která je dlouhá necelých sedm kilometrů a táhne se od začátku Torremolinos, tedy v podstatě od letiště v Málaze, až po přístav Benalmádena. Na jedné straně tohoto chodníku jsou hotely, obchůdky a kavárny, na straně druhé pláž a moře. Promenáda je plná zamilovaných dvojic různého věku (i pohlaví), joggerů, černochů prodávajících sluchátka, Němců, místních dětí ve školních uniformách a polodivokých koček, kterých je tu velmi mnoho a které se velmi suverénně pohybují mezi lidmi a spolu s nimi hltají sluneční paprsky. Je to neskonale krásné, ale dá se očekávat, že se to tady začátkem turistické sezóny přeplní a z příjemného korza se stane slalom mezi zpocenými těly, jako to známe z Karlova mostu.

V přízemí domu, který se jmenuje Villa Victoria, bydlím s dalšími pěti internacionály, kteří stejně jako já pracují v hotelu Flamingo nebo ve spřízněném Lago Rojo (čti: rocho), což znamená červené jezero. Jsme ubytováni v pokojích po dvou (zatím, protože v létě nás tu bude určitě víc). Se mnou sdílí ložnici Francouz jménem Arno. Arno je z Montargis, stejně jako Gérard Depardieu coby Quentin v oblíbené francouzské komedii Drž hubu! Dívčí pokoj obývá Polka Elizabeth z Gdaňsku a Pařížanka Farah. V dalším chlapeckém pokoji žije karibský černoušek (měří asi 160cm) Jean a nově Čech jménem Honza, který nahradil Bulhara Radoslava, jenž před několika dny odletěl po roce stráveném na Costa del Sol zpátky do vlasti. Honza je z Chrudimi.
Úředním jazykem bytu je angličtina, ale při vzájemné konverzaci většího množství zúčastněných se obvykle přirozeně střídá se španělštinou. Například Elizabeth preferuje španělštinu, protože už zde žije déle než rok a španělsky mluví lépe než anglicky. Arno, Jean a Farah mezi sebou ovšem většinou mluví francouzsky, proti čemuž my ostatní musíme bojovat slovanským esperantem.

Toto je štítek s mým jménem na mé pracovní košili. Hoteloví hosté to čtou různě, někdy Chakup, jindy třeba Žaku. Spolupracovníci mě nazývají většinou Jákob nebo Žakop, ale někteří mi neřeknou jinak než Jokovi. To s mým jménem nemá nic společného, je to přezdívka podle srbského tenisty, kterému jsem údajně podobný. Nijak mě to neuráží, ba naopak, velmi mi lichotí, když občas zaslechnu "Jokovi - número uno" (ten tenista je totiž současná světová jednička). Dokonce jsem se díky tomu dočkal i pozvání jít si zahrát tenis se svým přímým nadřízeným. Přijal jsem a velmi se těším.

O své cestě sem se asi později podrobněji rozepíšu, je to na delší povídání. Tahle fotka je z přeletu nad Sierra Nevadou (což doslova znamená Pohoří sněžení), nad kterou jsme letěli dost nízko, protože letadlo už klesalo před přistáním v Malaze. Jen aby si někdo v zasněžené střední Evropě nemyslel, že tady neznáme sníh - při dobré viditelnosti se může osoba opalující se na pláži kochat pohledem na bílé vrcholky.

Hezký Velký pátek všem (zde Viernes Santo). Rozhodl jsem se založit tento blog, abych mohl snadno a zdarma vysílat signály o svém pobytu na jihu Španělska domů do Čech. Plánuji tak činit převážně formou komentovaných fotografií, proto Pohledy z Costa del Sol.

Nechtěl jsem tím zatěžovat facebook, nemám vůbec příliš v lásce věšení čehokoliv na tuto sociální síť, člověk tam strká věci pod nos i lidem, které to vůbec nezajímá. Vás, které moje španělské pohledy zajímají, tady pěkně vítám. Hola (čti: ola), amigos!