Skoro všichni Španělé jsou katolíci, aktivními křesťany je asi třetina z nich. To, co se v ulicích Torremolinos dělo ve Svatý týden (Santa Semana), tedy od Květné neděle (Domingo Ramos) do Velikonoc (Pascua), jsem nikdy nezažil. Velkolepé průvody postav v podivných kostýmech, hrůzyplná dechová hudba, makety truhly smlouvy a metání ratolestí byly každodenním chlebem vezdejším. Střízlivá výzdoba jednoho z místních kostelíků, do nejž jsem v neděli zašel, mě proto velmi překvapila.

Ulice jsou tu lemovány pomerančovníky obsypanými šťavnatými plody. Tyto pomeranče nejsou sladké, ale dá se z nich dělat marmeláda nebo leccos jiného. Přesto je nikdo netrhá, plody visí na stromech, až přezrají a spadnou na ulici, odkud je odklidí zaměstnanci technických služeb. Před spolubydlícím Arnem jsem se tomu divil nahlas a vyslovil jsem přesvědčení, že v mé vlasti by těžko zůstaly stromy takto zeleno-oranžové. Arno se ptal proč. Moje znalost angličtiny nestačila na uspokojivou odpověď.

Toto je promenáda, která je dlouhá necelých sedm kilometrů a táhne se od začátku Torremolinos, tedy v podstatě od letiště v Málaze, až po přístav Benalmádena. Na jedné straně tohoto chodníku jsou hotely, obchůdky a kavárny, na straně druhé pláž a moře. Promenáda je plná zamilovaných dvojic různého věku (i pohlaví), joggerů, černochů prodávajících sluchátka, Němců, místních dětí ve školních uniformách a polodivokých koček, kterých je tu velmi mnoho a které se velmi suverénně pohybují mezi lidmi a spolu s nimi hltají sluneční paprsky. Je to neskonale krásné, ale dá se očekávat, že se to tady začátkem turistické sezóny přeplní a z příjemného korza se stane slalom mezi zpocenými těly, jako to známe z Karlova mostu.

V přízemí domu, který se jmenuje Villa Victoria, bydlím s dalšími pěti internacionály, kteří stejně jako já pracují v hotelu Flamingo nebo ve spřízněném Lago Rojo (čti: rocho), což znamená červené jezero. Jsme ubytováni v pokojích po dvou (zatím, protože v létě nás tu bude určitě víc). Se mnou sdílí ložnici Francouz jménem Arno. Arno je z Montargis, stejně jako Gérard Depardieu coby Quentin v oblíbené francouzské komedii Drž hubu! Dívčí pokoj obývá Polka Elizabeth z Gdaňsku a Pařížanka Farah. V dalším chlapeckém pokoji žije karibský černoušek (měří asi 160cm) Jean a nově Čech jménem Honza, který nahradil Bulhara Radoslava, jenž před několika dny odletěl po roce stráveném na Costa del Sol zpátky do vlasti. Honza je z Chrudimi.
Úředním jazykem bytu je angličtina, ale při vzájemné konverzaci většího množství zúčastněných se obvykle přirozeně střídá se španělštinou. Například Elizabeth preferuje španělštinu, protože už zde žije déle než rok a španělsky mluví lépe než anglicky. Arno, Jean a Farah mezi sebou ovšem většinou mluví francouzsky, proti čemuž my ostatní musíme bojovat slovanským esperantem.